Nějaký čas jsem pracovala s cikáňaty. Nebudu jim říkat "Romové", jsou to cikáni. Oni sami si tak říkají, a tvrdí, že mluví "cigánsky", nikoliv romsky.
Když mi má nadřízená nabídla pracovat s nimi, zpočátku se mi to moc nelíbilo, ale souhlasila jsem - mohla to být zajímavá zkušenost.
Mé předchozí zkušenosti s cikány byly tyto:
- plivli na mě
- házeli po mně a bráchovi kaštany v ostnaté slupce
- propálili mi díru do trička
- ukradli mi oblečení a hračky
- několikrát "omylem" hodili do naší zahrady botu a pak "jenom pro ní" lezli přes plot
- nadávali mi
- sousedku zmlátili, zlomili jí nohu a řekli, že jestli to nahlásí na policii, udělají jí to znovu
- dělali v ulicích neskutečný kravál a já jsem tak spoustu nocí probděla
- cikánští sousedé nám v létě nosili třešně
A to jsou vesměs nepříliš příjemné zkušenosti, a proto jsem je neměla zrovna v lásce.
Pracovala jsem s většími dětmi (7 - 13 let), které bydlely v centru města, i s malými dětmi (2 - 6 let), které žijí v chudobě na úplném okraji města, ve starých fotbalových šatnách, kde má každá rodina k dispozici jeden pokoj, a kde je jeden záchod na 80 lidí. Většinou to byly děti, jejichž rodiny byly součástí romských komunit.
Zjistila jsem, že ty děti nejsou zlé ani špatné - jen žijí úplně jinak než my. Je pro ně těžké žít ve světě "bílých" lidí, kteří jsou vychováváni jinak, kteří žijí jinak.
Zatímco "naše" děti se v deseti tváří co nejdospěleji a každý má svůj účet na Facebooku, oni sice chodí namalovaní, ale pořád si hrají a nestydí se to přiznat.
My, když si pořídíme psa nebo jiné zvíře, většinou se o něj dobře staráme. Oni si pořídí psa, a když moc vyroste (to byste nečekali, že bernský salašnický pes se jednou nevejde do krabice od bot!), prostě ho někomu darují a pořídí si dalšího. Zvířata berou jako hračky nebo spotřební zboží - přesto je milují stejně jako my.
My nosíme rovnátka. Lépe řečeno - já nosím rovnátka. A už se mě spousta dětí ptala, co to mám v puse, a jestli si na to můžou sáhnout. Nikdy jsem neviděla cikána s rovnátky.
My rodíme pozdě, oni brzo. Jednou se mě asi sedmiletá holčička zeptala, jak mám staré děti. V té době mi bylo asi 18 let, a vypadám ještě o pár let mladší. Když jsem jí řekla, že ještě děti nemám, dost se divila.
Ve škole jim to nejde, ale přitom nejsou hloupí. Přijde mi, že se jim rodiče v tomhle ohledu tolik nevěnují, nepodporují je v učení.
(Myslím, že se celkově méně věnují svým dětem - to ovšem neznamená, že své děti milují méně než my.)
Jedenáctiletý kluk neumí sčítat po sebou, všechno počítá na prstech - a přitom by si tak rád sečetl body, které získal v šipkách, ale nikdo mu neřekne, jak na to.
Předvádí se před sebou. Spousta dětí je velmi hodných a slušných, ale před ostatními si hrají na "drsňáky". Přitom když jsem s nimi sama, jsou úplně zlatí a občas si říkám, že bych takovéhle děti jednou chtěla mít :)
My pošleme děti do divadla upravené, ve slušném oblečení - oni jim obléknou tepláky. My vezmeme děti do školky čisté - oni s černýma nohama, obličejem ušpiněným od jídla. (tohle se týká chudé komunity z okraje města)
Oni prostě žijí úplně jinak, a proto je nesuďme za to, jací jsou :)
PS: Tohle je jen můj názor na ty Romy, které jsem poznala. Když dělím lidi na "my" a "oni", nemyslím to nijak zle - oni prostě jsou jiní. To je jako byste se zabývali tím, jak se lidi stravují, a "vy" byste byli všežravci, zato vegetariáni by byli "oni" - taky na tom není nic špatného.
PS: V poslední době jsem s cikáňaty v kontaktu tak nějak víc, a potřebovala jsem to ze sebe nějak dostat, a tohle TT se k tomu tak krásně nabízelo.. :)
Těpule | 
Zmražená opice | 
Je zajímavé přečíst si názor někoho, kdo má opravdu osobní zkušenost.